Ideál krásy v průběhu historie
Jeden z prvních symbolů “ideální” ženy, se objevil už víc než 20 00 let před našim letopočtem. Od té doby se naše vnímání krásy podstatně změnilo. Jak se symboly krásy vyvíjely na různých místech světa v průběhu historie?
Venuše
Prvním symbolem ženské krásy byla keramické soška Venuše ze starší doby kamenné. Postava ženy s velkými ňadry a mohutnými boky symbolizovala především plodnost a schopnost rodit děti.
Sošky neměly výrazně rozpracovaný obličej - krása v té době totiž nezáležela tolik na tom, jestli má žena hezké oči a plné rty. Mnohem důležitější bylo velké zdraví tělo, které bylo nezbytné pro přežití a pokračování rodu.
Starověký Egypt
Ženy měly ve starověkém Egyptě byly ženy podporovány ve své kráse a nezávislosti. Měly podstatně větší práva, než ve většině ostatních společností tehdejší doby. I když byl Egypt řízen většinou muži, ženy mohly vlastnit majetek, mohly se rozvádět a před soudem byly rovné mužům.
Ženy i muži této doby nosili velmi výrazné líčení (především silné černé oční linky) a velmi populární byly dlouhé vlasy, spletené do drobných copánků. Krása byla u egyptských žen definována štíhlou postavou, úzkými rameny a symetrickou tváří. U žen z bohatších vrstev se k tomu přidavala ještě světlejší, zlatavá pleť, která ukazovala, že ženy tráví čas doma, namísto práci venku na slunci.
Starověké Řecko
Zatímco v dnešní době se ženy někdy až úzkostlivě starají o své obočí, v antickém Řecku by šly všechny starosti stranou. Ženy hrdě nosily srostlé obočí, které často ještě uměle zvýraňovaly. Obecně ale byly v této oblasti podrobeni soudu o kráse spíše muži, než ženy. Ideální žena byla nicméně baculatější se světlou pletí, dlouhými vlasy a symetrickým obličejem. Pythagoras dokonce se svými matematickými výpočty dospěl tak daleko, že vytvořil “vzorec”, kterým se dala krása počítat. Podle něj by měla být tvář dokonalé ženy ze dvou třetin tak široký, jak dlouhý, a obě strany obličeje by měly být dokonale symetrické.
Japonsko období Heian
Pro Japonsko 8-12. století byly typické především velmi dlouhé vlasy, které ženy nosily rozpuštěné nebo ve volném copu. Běžně si také holily obočí a domalovávaly si ho mnohem výše (někdy až skoro u linie vlasů). Heianská krása zahrnovala také bledou pleť (běžně si ji ženy barvily bílou barvou), výrazné zbarvení tváří a úzké rudé rty. Výrazné líčení společně s bílou kůži vytvářelo kontrast vůči žlutým zubům, které si proto raději ženy barvily na černo.
Čína 10. století
Čína jako by si vzala svůj model krásy z pohádky o Popelce. Až do 20. století í totiž čínské ženy kladly velký důraz na velikost svých nohou. Se svou touhou po dokonale drobných nožkách, které byly považovány za jakýsi erotický symbol, byli Číňané schopni zajít pořádně daleko. Od raného věku holčičkám mrzačili nohy drastickými procedurami, během kterých se nohy lámaly a ovazovaly, aby se zastavil jejich růst. Tzv. “lotosové nohy” tak symbolizovaly i ekonomický stav rodiny, protože dívky s takto deformovanýma nohama nebyly schopny normálně chodit a vykonávat běžnou prácii.
Renesanční Itálie
Období renesance naproti asijskému vnímání krásy do popředí postavilo ženy plnějších tvarů. Vrátilo se tak k původní myšlence, která vnímala krásu ženy spojenou s plodností a mateřstvím. Ideální žena měla kulaté bříško, široké boky a bujné poprsí. Obdivovaná byla také bledá pleť a světlé vlasy.
Viktoriánská anglie
I v Anglii 19. století přetrvával trend světlé, až průsvitné pleti. Kosmetická rutina této doby ale byla velmi nebezpečná pro zdraví. Bledé kůže totiž ženy běžně dosahovaly pomocí jedovatých bylin a amoniaku, pro odstraňování pih používaly roztok arsenu…
Velmi oblíbené byly také vlnité vlasy, pro které se využívaly tehdejší předchůdce “kulmy” - kovové kleště, které se nechávaly nažhavit v otevřeném ohni. Pokud se k vlasům přiložily příliš rychle, vlasy se doslova spálily. Navíc věřily, že krásu a růst vlasů podpoří mytí amoniakem, v důsledku čehož nakonec v této době měla velká část žen pleš.
S viktoriánskou dobou přišla také éra korzetů, které měly zdůrazňovat postavu ve tvaru přesýpacích hodin.
20. léta
Ve 20. letech začaly ženy získávat větší práva a s novou mocí a svobodou se měnilo i vnímání jejich vzhledu. Začaly nosit oblečení, které je především pohodlné pro ně samotné. Přestože 20. letům vládly jazzové černošské zpěvačky, ideál krásy se stále zakládal na vzhledu bílých Evropanek. Žena toužily mít spíše chlapeckou postavou, s nevýraznými křivkami a nosily krátké sestřihy vlasů.
Ikonické pro tuto dobu byly šaty s třásněmi, které byly zpravidla volně splývavé a nezvýrazňovaly křivky těla. Do této doby bylo pro ženy s nižších vrstev těžké napodobovat vysokou módu. To se ale ve 20. letech změnilo - moderní šaty bylo totiž najednou snadné spíchnout doma vlastními silami, a tak se mohly trendově oblékat i ženy z chudších poměrů.
30-50. léta
S nástupem zlatého věku Hollywoodu se vrátila “do módy” postava ve tvaru přesýpacích hodin po vzoru Marilyn Monroe. Žena měla mít výrazné křivky, velká prsa a úzký pas. S nástupem osvětlených zrcadel ženy začaly čím dál více řešit také vzhled své pleti, vlasů a zubů. V této době začaly o kosmetiku a produkty pro krásu mít zájem i mladší dospívající dívky.
60. Léta
60. léta znovu ovládl trend až nepřirozené štíhlosti. Vzorem dokonalosti se stala první světová topmodelka Twiggy a s ní přišla do módy chlapecky vyhublá postava a krátké vlasy. Ženy se v tehdejší době také vracely do škol a práce, namísto “kariéry” ženy v domácnosti. Tehdejší účesy a móda tak měly být také praktické pro běžné aktivity.
Ženy často nosily výrazně nalíčené řasy a namalované oční linky a díky Twiggy se do módy vrátily také umělé nalepovací řasy.
80. léta
Zatímco v jiných obdobích byly upřednostňovány většinou světlovlasé ženy s modrýma očima, 80. léta oslavovala různorodost napříč etniky. Výrazným prvkem této doby byly nicméně vlasy s co největším objemem a výrazný make-up.
Přišla také doba cvičebních videí, která nabádala ženy, aby si udržovaly štíhlou, ale atletickou postavu. Současně ale posedlost cvičením a přicházející éra supermodelek způsobila i nárůst anorexie v 80. letech.
Symboly krásy se stále mění a vyvíjí. Jedno ale po celé ty roky zůstává stejné - a to, že pravá krása vychází zevnitř. Teprve pokud se samy máme rády a líbíme se samy sobě, může nás tak vnímat i naše okolí.
