Jaká matka, taková dcera?
A jaká babička, taková vnučka. Proč? Protože jablko nepadá daleko od stromu. Anebo je to celé trochu jinak? Vztah žen v rámci rodiny je jedna velká záhada. Ale nesmírně krásná!
Být matkou je nepopsatelně krásné. Kdo tvrdí, že ne, buď děti nemá, anebo měl traumatické dětství, které mu nedovoluje zbavit se předsudků a jít dál. Mateřství je hluboká radost ve své nejsurovější podobě a pouto matky a dcery zcela specifické: životně důležité, křehké i silné a někdy vážně těžké.
Říká se, že jediná žena dokáže změnit celý svět. Ženy skutečně vyzařují zvláštní energii, a pokud s ní umí pracovat, mají ve svých rukách neskutečnou moc. I proto jsou pouta žen v rámci rodiny tak silná. Nemusí jít pouze o vztah dcery a matky, ale třeba i babičky a vnučky, zkrátka ženy, která v našem životě sehrává nezastupitelnou roli. Je to právě ta pověstná ženská síla, kterou si z generace na generaci předáváme: a o tu jde především!
Komplikovaná láska
Víte, proč se matka s dcerou tak často hádají? Proč tolik dívek v pubertě obrací oči a spíná ruce s poznámkou: „Hlavně ať nejsem jako máma!“? Právě proto, že kontakt s jejich matkou je takové malé setkání sama se sebou. Se svými silnými, ale i stinnými stránkami. Se svými přednostmi, ale i největšími strachy. A tak zatímco v dětství dcery ke svým matkám fascinovaně vzhlíží a nevědomky přijímají jejich vzorce chování i některé jejich povahové rysy, v období dospívání se naopak touží vyhranit,… aby o pár let, možná desetiletí později, ke své mámě opět přilnuly.
Vidíte? Vztah žen v rodině je jedna velká emocemi nabitá jízda. A přesně tak to má být.
Umění ustoupit
V každém vztahu to občas zaskřípe. V tom ženském obzvlášť. Umíme být nejlepšími kamarádkami, aby se z nás během minuty staly rivalky, ba dokonce nepřátelé. Dcerám vadí, že jsou jejich matky a babičky upjaté, matky trápí, jak jsou jejich dcery nezodpovědné…
Přes všechny neshody mějme na paměti jednu důležitou věc: Vztah mezi matkou a dcerou odráží náš vztah sobě, ke svému ženství. Jak rosteme, začínáme si tento fakt čím dál víc uvědomovat. Obě dvě strany. A právě tehdy mohou přijít na řadu i nekonečné hádky a žabomyší války, nad nimiž muži nevěřícně kroutí hlavou.
Ideální je nebojovat. Proti ničemu a nikomu. Vzdát se zažitých představ o tom, jak „má vypadat ideální dcera“ a jak „má vypadat ideální matka“. Jsme, jaké jsme, originální a jedinečné. Každá v sobě neseme odraz svých rodičů, punc jejich výchovy, tak se snažme vzájemně chápat a tolerovat.
Pokud toto dokážeme, vznikne nekonečný prostor pro vzájemný respekt, toleranci a lásku. Tu lásku, kterou nezažije nikdo jiný, než my ženy.
Čas se utišit
Možná se vám zdá, že v minulosti panovala mezi ženami v rodině větší úcta. I dnes je v nás zakořeněná. Jenže dřív bylo na všechno víc času. Ženy si více povídaly: při práci, při vaření, při uspávání dětí. Předávaly si své zkušenosti, prohlubovaly dovednosti a schopnosti. V dnešní uspěchané době se každý snažíme „urvat“ si trochu prostoru sám pro sebe. Ale není to škoda? Nebylo by lepší se zase trochu otevřít jedna druhé? Totiž; pokud poznáme život svých matek, z velké míry pochopíme a porozumíme i tomu vlastnímu.
Najděte si chvilku a povídejte si. O všem, co vás zajímá. O příjemných i nepříjemných věcech. O vašich předcích. O dětství vaší mámy. Otevřou se před vámi zcela nové obzory.
Naučte se odpouštět. Možná, že vaše přísná máma v hloubi duše cítí jenom obyčejný strach. Nepopsatelný strach o vás, který nedokáže vyjádřit jinak, než přísností, kterou vás chce ochránit. Možná, že by nemusela být tak zapšklá – ale pídila jste se někdy po tom, jaké měla dětství? Jestli na ni rodiče měli čas? Kdo byl její životní ženský vzor?
Čas letí a nic, co vyslovíme nebo prožijeme, se nedá vrátit zpět. Mámy jsou nenahraditelné. Daly nám život. Devět měsíců nás nosily pod srdcem, prostřednictvím jejich dokonalého těla jsme se formovaly, a je proto přirozené, že v sobě nosíme jejich otisk. Buďme na něj pyšné.
